Dobro je potřeba dostat na povrch, aby bylo vidět.

Jak jste se dostala k dobrovolnictví a dopisování s vězni?

Mám takovou zvláštní cestu k dobrovolnictví. Můj první manžel byl Američan, a protože máme dceru, tak do Prahy často jezdí její babička a děda. Oba jsou už v důchodu, ale i před tím, než byli v důchodu, tak v Americe dělali dobrovolníky. Tam je to velká věc. Hodně lidí, kteří jsou zajištění a mají dobrou práci, pociťují, že by se o ten svůj čas nebo peníze měli rozdělit. Takže buď někam přispívají nebo věnují svůj čas. Navíc jsou to oba Židé a u nich je ta komunitní soudržnost veliká. Stále mluvili o tom, jak dobrovolničí a já jen tak poslouchala, ale trvalo několik roků, než jsem se sama stala dobrovolnicí. Pak jsem si říkala, že se taky podívám po tom, kde bych mohla dobrovolničit a tak jsem začala hledat a zaujala mě hned napoprvé tahle vyloučená skupina jakou vězeňství je a tak jsem napsala Vendy (koordinátorka dopisování s vězni, pozn. redaktorky) a tím to začalo.

Jak dlouho jste v programu Dopisování s vězni?

Mezi 6 a 9 měsíci.

Asi jste měla nějaké představy o tomto programu, když jste do něj nastupovala. Naplnily se ty představy?

Já jsem idealista. Představovala jsem si, že si začnu psát s nějakým odsouzeným a on se promění a bude z toho něco parádního. Až ho propustí, nastoupí do práce a ten jeho život se úplně změní. No ale když jsem přišla na úvodní školení do programu, tak nám Vendy vysvětlovala různé věci, na které si máme dát pozor, jak to zhruba probíhá. Ona je hodně zkušená, takže tomu rozumí. A já si říkala – no to je úplný nesmysl. Zní to tak zvláštně. No a jakmile jsem si začala dopisovat, tak hned můj první klient byl nesmírně zajímavý a velice chytrý člověk. Posílal mi v dopisech haiku, byl hodně intelektuálně na výši a sám si podal žádost o propuštění. Po tom, co z vězení odešel, tak náš kontakt samozřejmě ustal, tak jsem si našla druhého klienta a tam je to tedy přesně tak, jak nám Vendy říkala. Napsal dopis, který mě hodně oslovil, o tom že je sám a nikoho nemá. Poté, co jsme si vyměnili asi dva dopisy, začal požadovat různé služby. Začal třeba požadovat poštovní známky a já udělala tu chybu, že jsem mu je poslala. Koupila jsem jich deset, vzápětí chtěl další. Pak chtěl zdravotní pomůcku, na tu měl ale žádanku, tak jsem mu ji poslala. Aktuálně chce doplnit šatník o prádlo a ponožky (smích) a jak mu to neposílám, tak mi nadává. Ty dopisy tedy teď otvírám s takovou obavou. Je to poměrně oříšek, protože cokoliv napíšu, je ignorované a jenom tam požaduje ty materiální věci a tam si myslím, že jsem se hodně poučila, že jsem měla hned na začátku nastavit pevně hranice.

I přesto, že momentálně nemáte úplně snadnou komunikaci s vaším klientem, spatřujete v dopisování smysl?

Velký. I tento člověk, pokud já budu držet svou linii, získá vhled do normálního života. Je už ve věznění poněkolikáté, teď naposledy dostal jedenáct let a už se mu blíží propuštění a má nějaké plány. Já se mu snažíme ale nabízet jiné možnosti, od kterých sice ustupuje, ale ty jeho plány jsou naprosto šílené a myslím, že to bude jen taková malá klička a vrátí se odkud vyšel. Můj další klient – tam je to zajímavé, jak se k tomu staví úplně jinak, ve vězení si udělal druhý výuční list, těší se na letošní propuštění a že tedy bude mít dva obory, ve kterých se bude moci uplatnit. Vidím tam tedy spoustu vrstev.

Jaké je to psát si s někým, o kom víte, že se s ním nikdy nepotkáte?

Beru to tak, že spolu projdeme určitou fázi jeho, ale i mého života, a potom se rozloučíme. První klient prostě přestal psát, jak vyšel ven a já si říkám, že i pro něj to bylo takové odstřihnutí se od toho vězení, naskočí do nového života a mě už tam nepotřebuje a pravděpodobně ani nechce, což si myslím, že je skvělé. S momentálním klientem budu popravdě ráda až to dopisování skoční (smích), ale sama to ukončit nechci, řekla jsem si, že v tom vydržím.

Je něco, co vás za dobu dopisování hodně překvapilo?

Mě překvapuje každý dopis. Jsem v rovině, kde se neumím trefit do těch očekávání, je to úplně jiná vrstva společnosti kde já se pohybuju. Jedna z mých profesí je pedagogická, takže jsem si říkala, že děti a studenti jsou také různí, takže to bude v podstatě něco podobného, jak jsem si naivně myslela. Absolutně ne. Třeba jsem si myslela, že když klientovi něco pošlu, že mi za to poděkuje – nějakou vděčnost, že projeví. Ale tu už teď neočekávám. Myslím, že ji má, ale nikdo ho nevychoval tak, aby ji dokázal projevit. Takže když mi napíše pouze „přišlo mi to“, tak jsem ráda a myslím, že takhle zkrátka on vyjadřuje vděčnost.

Když si pak v dopisech přečtete něco hodně těžkého, jak se té zátěže zbavujete?

Učím se to. Měla jsem takový zlom, kdy jsem klientovi poslala ty známky. Měla jsem ten den narozeniny, tak jsem si říkala, že udělám dobrý skutek. Ony mu ale z nějakého důvodu přišly pozdě a vzápětí na to, asi po pěti dnech, mi od něj přišel dopis a on mi tam nesmírně nadával a mě to úplně sebralo a rozbrečela jsem se z toho a byla v takovém útlumu, ale pak se sebrala a řekla si, že tohle není možné. Pokud chci v programu pokračovat, tak takhle ne. Takže jsem s tím začala pracovat. Jsem věřící člověk, tak jsem se začala modlit, aby na mě tyhle věci neměly vliv a už ho na mě nemají. Úplně se to proměnilo, takže takhle s tím pracuju.

Můžete nám alespoň zhruba přiblížit témata, o kterých si v dopisech píšete?

Se stávajícím klientem neustále řešíme jeho špatnou situaci. Je na tom zle psychicky, ve vězení se už pokusil o sebevraždu, neustále řeší materiální situaci, protože ve věznici nechodí do zaměstnání a má pocit, že všichni, kdo jsou venku a mají nějaký finanční příjem, by se měli podílet na té jeho situaci. V podstatě nereaguje na nic z toho, když mu popisuju běžný život, aby viděl, jak to vypadá, takže třeba co jsem zažila v ten den, kdy jsem jela do dopisovny nebo nějaké situace z osobního života, ale vše se soustřeďuje na finanční problémy a špatnou psychiku a obviňování okolí za tu situaci, do které se dostal. S předchozím klientem jsme si psali o literatuře, která ho nesmírně zajímala. Psal mi o tom, co zajímá jeho, např. mystika. Když byl venku hodně sportoval a já jsem ze sportovní rodiny, takže jsme si hodně psali o sportu, tam byla možnost dotknout se hodně věcí.

Dá se říct, že se ten dopisovací vztah s nějakým z vašich klientů nějak výrazně proměnil?

Určitě. S prvním klientem, kde jsme našli společnou notu v tom sportu a literatuře, tak ke mně získal důvěru. Když se mu ale nepodařilo podmínečné propuštění, o které žádal, tak mi přestal psát, a to bylo před Vánoci, já mu potom poslala přání k Vánocům, aby se ozval a on mi napsal, že mě nechtěl obtěžovat tím, co prožíval, že z toho upadl do takové beznaděje a nechtěl tím ten náš vztah znečistit. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to je přesně ten důvod, proč si píšeme, aby se mohl podělit o to, co prožívá. Se současným klientem se tou mojí nepevností proměnilo v to, že já jsem taková „kasička“ nebo „tetička“, která je na tom výborně a měla by solit.

Co vám dopisování s vězni dává?

Dává mi toho hodně – snad to nebude znít divně, ale dává mi to dobrý pocit. Jsem nesmírně vděčná za tu možnost nahlédnout do života někoho jiného. Nejsem psycholog, nemám vzdělání v tomto oboru, ale často je pro mě zarážející, že ten člověk o sobě napíše úplně všechno, jméno, příjmení, datum narození, jak vyrůstal, co provedl, proč je tam, kde je. A já si toho nesmírně vážím, i když vím, že to třeba píše proto, aby ze mě něco dostal a nevím, jestli vše, co mi píše je pravda. Já jsem si vybudovala mnohem lepší vztah k lidem. Dřív jsem byla hodně nedůvěřivá a měla jsem pocit, že hodně lidí se snaží vlichotit do mé přízně a teď ke každému přistupuji se základní důvěrou a pokud mě nepřesvědčí o opaku, tak prostě důvěra trvá.

Díváte se teď na lidi ve vězení nějak jinak?

Dřív jsem o lidech ve vězení vůbec nepřemýšlela, tudíž jsem ani neměla názor. Teď, co si dopisuju, tak se dívám nově.

Jak si myslíte, že vaše dopisy konkrétně lidem za zdmi věznic pomáhají?

Psychická podpora a určitá naděje. Když jsem byla menší a dopisovala si s kamarádkami z chalupy, tak jsem se vždycky těšila na ten dopis a když byl ve schránce, tak jsem se těšila na to, co tam bude. Je to něco, co si můžete vzít do ruky a je to jen vaše. Mám pocit, že ve vězení ti lidé moc svých věcí nemají a tady je najednou nějaký vztah mimo věznici a je to jen jejich vztah. Ten vztah nemusí být jen dobrý, někdy jste na toho člověka naštvaný, jak se mi stává se současným klientem, který mě využívá jako někoho, na kom si může vylít zlost, ale zároveň ví, že já mu to neoplatím.

Máte nějaký speciální postup při psaní dopisu do vězení?

Často dělám to, že jdu do dopisovny, dopis si tam přečtu a pak odejdu, neodepisuju hned. Protože se současným klientem mi trvá, než to po něm přečtu. On má těžko čitelný rukopis a nerespektuje nebo nemá znalosti českého jazyka, takže tam, kde by se člověk třeba domyslel toho slova, tak je pravopisně tak špatně napsáno, že to nedáte dohromady. Já jsem ještě navíc dyslektik (smích), takže je těžké to přečíst. Potřebuju to zpracovat a zapamatovat si to. Když jsem odepisovala hned, tak jsem v dopisovně strávila třeba tři, čtyři hodiny a na to nemám časovou kapacitu. Takže si to přečtu, udělám si poznámku, abych si dopis pamatovala. Pak jdu za svým životem a třeba za den, dva dojdu do dopisovny a odepíšu.

Co byste vzkázala lidem, kteří nemají pochopení pro to, když se někdo snaží lidem ve výkonu trestu ulehčovat jejich úděl.

Je potřeba být tolerantní, každý z nás se v té situaci může ocitnout. Někdo zločin páchá a páchá ho záměrně, ale můžete se dostat do autonehody nebo prostě nechtěně něco způsobíte a v tom prostředí se ocitnete. Ti lidé potřebují prostor, aby si promysleli, co se jim stalo a aby se s tím nějakým způsobem naučili pracovat. Můžou mít šanci a určitě ji mají¨, dostat se v tom životě jinam, než byli předtím. Když se na ně budeme dívat skrz prsty nebo ještě hůř, tak my jim k tomu prvnímu trestu, který už mají, přidáme ještě další – a to je ten trest, kdy se dostanou zpátky do společnosti a zjistí, že už tu pro ně není místo – že jsou vyloučení a že to trvá.

Máte pocit, že je u nás práce dobrovolníků společností oceňována?

Oceňována není, protože se o ní neví. Z pohledu Čecha, člověka, který se tu narodil, žil a žije jsem se s tím nesetkala a když jsem manželovi řekla, že budu dobrovolničit, tak řekl, že jsem se zbláznila, vždyť přece platíme daně. Já mu říkala, že to není totéž. Já mám určité penzum času, které mohu věnovat a ráda bych ho věnovala tímhle směrem. Myslím, že spousta lidí na to nahlíží podobně jako manžel – že přece máme stát, platíme různé poplatky a daně, takže tam má být prostor na to, aby se toto pokrylo. Ale ono to tak není. Společnost je kvalitní tím víc, čím si lidé dokáží pomáhat nezištně. To je důležitá věc.

Je v naší společnosti hodně dobra?

Myslím, že jo. Mám ale pocit, že v Čechách lidé jako jednotlivci nedokáží to dobro správným způsobem manifestovat. Ale když se uskuteční nějaká národní akce, když se začalo pomáhat Ukrajině, tak se najednou začali všichni přidávat. Tam bylo vidět, že lidé mají prostor a chtějí, ale třeba to mnohdy neumí. Neumějí ty příležitosti sami vyhledat a pustit se do nich a individuálně se jim do toho nechce nebo se stydí. Ale u nás je hodně dobra a je ho potřeba dostat na povrch, aby bylo vidět.

S Kateřinou si povídala Petra Rašková