Když jsme zazvonily jednoho říjnového rána na dveře stylového domu u kanálu Nieuwe Herengracht, nevěděly jsme, co máme očekávat. Dům času (holandsky Huis van de Tijd) jsme si zvolily jako místo naší týdenní praxe v rámci projektu Erasmus plus. „Dům času je úplně speciální i v rámci holandské praxe. Každý, kdo pracuje s lidmi s demencí, by tu měl prožít nějaký čas“, řekli nám naši holandští přátelé.
Tak jsme tady a zvoníme. Otevírá nám usměvavá žena v červených šatech. Anglicky jí vysvětlujeme, že jsme přijely na praxi a že o nás vědí. Žena evidentně nerozumí anglicky, ale s úsměvem nás pouští dál.
Jdeme chodbou, která do čtverce prochází celým podlažím a cestou nakukujeme do několika menších pokojů, zařízených nedbalým secondhandovým luxusem. Pohovky, lustry, obrazy…Míjíme moderně zařízenou kuchyň, několik toalet, až dojdeme do malé příjemné kanceláře. Tady už je Sandra, vedoucí domu a jediná placená zaměstnankyně. Ví o nás a rovnou nás posílá ven, že tam všichni cvičí tai – či. Formovány zkušenostmi z českých stacionářů a Vážek, prosíme, zda může jít s námi odemknout nám dveře. Dívá se na nás s údivem – proč bych vám odemykala? Není zamčeno.
Nyní je na nás, abychom se divily, a nebude to naposled během našeho pobytu v tomto domě, který slouží jako denní stacionář pro lidi s demencí.
Na zahradě, která patří holandské Diakonii a kterou Dům času hojně využívá, se přidáváme ke skupině cvičících. A jak všichni mluví holandsky, zažíváme zvláštní paradox, který se opakuje ještě několikrát – nevíme, kdo je klient, kdo dobrovolník, kdo soused, který se přidává ke cvičení. A ještě jedna skutečnost je typická pro Dům času – nikdo se nediví, že se přidáváme, všichni nás zdraví a uvolňují nám místo v kruhu.
Od této chvíle jsme přijaté do komunity. Po cvičení odcházíme s ostatními do domu do velké příjemné místnosti. Společně se připravuje jednoduchý oběd. Každý něco přináší, vaří se káva, lidé se obsluhují navzájem. Mluvíme anglicky, a zjišťujeme, kdo je kdo. Seznamujeme se s klienty, někteří mluví anglicky, jiní skoro nemluví, ale domlouváme se gesty, úsměvem, pohledem. Co je na první pohled zřejmé a jiné, než to známe z Čech, je to, jak tito lidé působí. Živě, sebevědomě, přirozeně. I když je zřejmé, že mají problémy – nemohou se vyjádřit, nedořeknou větu, tápají v paměti – zdejší podnětné a přátelské prostředí jim evidentně svědčí. Dále mluvíme se studenty, Mohamedem a Marikou, kteří zde vykonávají svou praxi, s dobrovolnicí Marií, která sem chodí jednou týdně. Je čerstvě v důchodu a chce dělat ještě něco prospěšného. Jsou zde i někteří partneři klientů – přišli si popovídat, mají i možnost konzultace ve vedlejších místnostech. Po obědě přichází několik starších žen a jeden muž – přišli na malování s malířkou, která jednou týdně vede dvouhodinový kurz. Pro klienty je to zdarma, příchozí platí malý poplatek.
Lidé do domu proudí, přicházejí, odcházejí celý den. Ač je zevnitř otevřeno, nikdo z klientů neodešel předčasně, i když o tom často mluvili – oblékli se, prošli chodbou, někoho potkali, popovídali, nabídli jim kávu, zase se vrátili. Život vevnitř a venku se zvláštně prolíná a propojuje také díky velikým oknům, která vedou do dvou rušných ulic. Lidé se dívají dovnitř a ven a interagují spolu.
A tak to jde celý týden. Každý den je několik činností, každý si může vybrat, čeho se zúčastní. Zpívání s kytarou a harmonikou, taneční odpoledne ve vedlejším paláci, literární odpoledne, kdy se rozebírají básně, šití a vyšívání. Všem činnostem je společná jejich vysoká úroveň. Třeba zpívání vede populární holandský zpěvák. Charisma má na rozdávání a když promluví a udá tón, všichni v místnosti mu visí na rtech. A k tomu přidejte každodenní procházky kolem amsterdamských kanálů, návštěvy muzeí, výlety na lodi po kanálech či cesty k moři.
Večer pro několik klientů přijíždí jakési senior taxi, někdo odjíždí sám na kole. My doprovázíme domů Metje, jednu ze starších klientek. S menšími obtížemi najde cestu, trvá asi deset minut pěšky. Tam však nastává problém – Metje neví, jak se do domu dostat, z velkého svazku klíčů neumí vybrat ten správný. A nastává další aha moment – z okna v přízemí vykoukne pán, který Metje poradí, jak se dovnitř dostane. Chápeme, že to není náhoda – neznámý pán je soused, který je součástí sítě podpory, kterou Dům času a jeho terénní pracovníci budují pro lidi, kteří již některé věci sami nezvládnou.
Vedle toho, že se cítíme tak dobře a užíváme si společnosti ostatních, snažíme se nezapomenout na naše projektové úkoly. Kdo to vše organizuje? Kdo to platí? Jak se o tom lidi dozvědí? Jak se buduje a udržuje podpůrná síť, která umožňuje lidem s demencí žít co nejdéle v domácím prostředí? Na některé otázky dostáváme odpovědi od pracovníků, studentů, dobrovolníků, jiné se samy domýšlíme.
Ale nejdůležitější odpověď dostáváme, aniž se na ni ptáme, vyplývá z chování lidí v Domě času k sobě navzájem. I lidé s demencí mohou žít důstojně, rozhodovat v rámci svých možností o svém osudu, mohou uplatňovat svoje přání a práva. V Domě času není nejdůležitější diagnóza. Důležité je, kým člověk je a co ještě může dělat.
Více informací o Domě času a metodě SBD (sociální přístup k demenci), na které Dům času staví, najdete na stránkách Ondersteuning bij leven met dementie – Huis van de Tijd.
Alena Fendrychová, Lifetool
Financováno Evropskou unií. Vyjádřené názory a stanoviska představují názory a stanoviska autorů a nemusí nutně odrážet názory a stanoviska Evropské unie nebo Domu zahraniční spolupráce. Evropská unie ani poskytovatel grantu za ně nenesou odpovědnost.
