Terapie jako první krok k sobě samé.
Marta se přihlásila k terapiím sama a bez vědomí svojí rodiny. Potřebovala se ujistit, že se o její účasti v terapii nikdo nedozví. Bála se, jak by vzali to, co ji k nám přivedlo.
Žije s manželem a čtyřmi dětmi v rodinném domku kousek za Prahou. Během pěti let se z nadějné výtvarné umělkyně stala mámou na plný úvazek. Popsala vyčerpání, které zažívala, už když se starala o nejstaršího syna. To se jí ještě dařilo uhájit si nějaký čas pro sebe a svojí tvorbu. Jenže pak přišli v rychlém sledu za sebou dvojčata a nejmladší neplánovaná dcera.
Marta nezvládá dle svých slov péči o děti a domácnost tak, jak by si přála, v manželství se cítí jako cizinec a na jakoukoli tvorbu není čas už vůbec. Výsledkem je permanentní pocit naštvanosti, podrážděnost, absence trpělivosti. A také vztek, který se obrací hlavně proti dětem. Martu to moc mrzí. Myslela, že dokáže být dobrou mámou. Jenže teď má spíš pocit, že selhává a kvůli svým nenaplněným ambicím děti trápí.
Přiznává, že na ně hodně křičí, nadává jim, občas s nimi zachází až neurvale, ale nebije je. Někdy se neudrží a něčím v domě například hodí nebo něco rozbije. Naposledy ve vzteku mrštila přes celý pokoj miskou s ovocem. Děti na ni vytřeštěně zíraly a pak se rozplakaly. To byla poslední kapka. Sama cítila, že nemá emoce vůbec pod kontrolou a že to chce změnit.
Marta se rozhodla pro individuální terapii v našem programu Stop násilí, do které zatím stále dochází. Mluví o úlevě z toho, že může s někým mluvit otevřeně o svých pocitech i selháních a nedostává se jí odsouzení, ale naopak pochopení. Také se odhodlala manželovi svěřit s tím, že nechodí na lekce jógy, jak původně tvrdila, ale do našeho programu. Byla překvapená, že to vzal dobře. Sice se nesnaží pomáhat doma o moc víc než dříve, ale najal paní na úklid a občasné hlídání dětí.
I to je pro Martu velká úleva. Je na sebe pyšná, že si o pomoc dokázala říci a dál na sobě pracuje.
