Rozhovor s ředitelem SCPS Davidem Michalem

4. října 2021

U příležitosti výročí 10 let Střediska celostátních programů a služeb jsme vyzpovídali ředitele SCPS Davida Michala.

Rozhovor s ředitelem SCPS Davidem Michalem
4. října 2021 - Rozhovor s ředitelem SCPS Davidem Michalem

Nejlépe je mi v tom, když můžu svým kolegům dělat dobré zázemí, říká ředitel diakonického Střediska celostátních programů a služeb David Michal

Středisko celostátních programů a služeb (SCPS), jehož zřizovatelem je Diakonie Českobratrské církve evangelické, letos oslavilo deset let své existence. Ačkoli zastřešuje celou řadu zdánlivě nesouvisejících programů a aktivit, všechny spojuje snaha o podporu klientů při překonávání bariér ve vztahu k vnějšímu světu. Ať už se jedná o seniory, hendikepované nebo migranty. Současný ředitel střediska David Michal vede středisko osmým rokem. Povídali jsme si o jeho počátcích v Diakonii, o migrantech, o mladých lidech v neziskovém sektoru nebo o používání asistivních technologií při poskytování sociálních služeb.

Z Krabčic do Prahy

Od svého vzniku se SCPS rozrostlo co do velikosti i co do škály dobročinných aktivit. Jako poslední v roce 2021 přišla do střediska Raná péče, která provází rodiče a děti s postižením. Představoval jste si, když jste nastupoval jako ředitel, že se středisko tolik rozroste?

To jsem si určitě nepředstavoval. Když jsem nastupoval na pozici ředitele, bylo tohle středisko vnímáno tak trochu jako ztracená varta. Po odchodu první ředitelky Evy Grollové na začátku roku 2013, bylo středisko nějakou dobu bez ředitele a zhruba rok ho potom vedl tehdejší ředitel celé diakonie David Šourek. Existence téměř všech aktivit byla ohrožena a středisko bylo celkově velmi křehké. Bylo to takové zvláštní očekávání, kam se to celé vyvine.

V Diakonii ČCE pracujete od dubna 2014. Dokázal byste popsat nějaký iniciační moment, který vás poslal právě tímto směrem?

Iniciační moment je asi dosti silné vyjádření. Chtělo by se mi odpovědět, že jsem od mládí toužil pomáhat lidem (smích). Skutečnost je mnohem prostší. Moji rodiče seděli dlouhá léta v představenstvu diakonického střediska v Krabčicích. Když po 14 letech odcházel ředitel, otec zakladatel Mirek Erdinger, z celkem pochopitelných důvodů se na toto místo nikdo zrovna nehrnul. Nakonec to došlo tak daleko, že tehdejší ředitel apeloval na členy představenstva, aby oslovili své děti. Maminka mi o tom tedy řekla a já se dnes trochu divím své tehdejší mladické nerozvážnosti (smích). Zavolal jsem Mirkovi Erdingerovi a do výběrového řízení jsem se po rozhovoru s ním přihlásil. Překvapivě jsem ho vyhrál. Takže to byla spíš shoda náhod. Ačkoli jsem vyrostl v církvi, do té doby jsem sledoval činnost Diakonie spíše zpovzdálí.

Mluvil jste o svých začátcích v Krabčicích. Zajímalo by mě ale, kudy vedla vaše cesta do SCPS?

Začalo to tak, že jsem po osmi letech ukončil své působení v krabčické diakonii. A byl jsem na takové křižovatce, a zvažoval co dál. Vedení Diakonie mi nabídlo další spolupráci a já se rozhodl pokračovat právě v SCPS. 

Práce postavená na důvěře

Byl nějaký moment během vašeho sedmiletého působení, který byl pro vaše středisko opravdu těžký?

Začátek byl dost obtížný. SCPS vzniklo v roce 2011 sloučením Střediska pro zrakově postižené a dalších tří programů, které běžely pod ředitelstvím Diakonie. Středisko bylo zpočátku ve velké existenční nejistotě. Když jsem po třech letech existence přišel já, situace byla stále napjatá. Ačkoli už se ušel kus cesty, přetrvávala finanční i personální nejistota.

Teď by se přímo nabízela otázka z druhé strany. Co vás na vaší práci nejvíce naplňuje, co je Vaší motivací?

Nejlépe je mi v tom, když můžu svým kolegům dělat dobré zázemí pro jejich práci. Tam je moje místo a snad s určitou mírou neskromnosti můžu říct, že tohle umím dělat. V tom je mi dobře a dělám to moc rád. Velkou částí motivace jsou lidé kolem mě. To, jací jsou a jak svou práci dělají.

A co je tedy vlastnost, kterou na svých kolezích nejvíc oceňujete?

Moje vztahy se spolupracovníky jsou postavené na důvěře. Měl jsem obrovskou výhodu, že jsem si během postupného růstu střediska mohl vybrat spolupracovníky podle svých představ. A s každým z nich jsem navázal specifický a hodně blízký vztah.

A co kolegové z mladší generace – jaký je mezi nimi zájem pracovat v neziskové sektoru?

Máme poměrně dost kolegů ve věku kolem třiceti let. Jsou to lidé, kteří už mají poměrně ucelenou představu o tom, co chtějí. Co od práce očekávají a co do ní chtějí dát. Dbají na vyváženost osobního a pracovního života a dovedou si říci o slušnou mzdu. V tomhle je to už emancipovaná generace lidí.

Takže byste řekl, že stoupá zájem o sociální dobročinnou práci obecně?

Zdá se mi, že je docela dost lidí, kteří se vědomě rozhodnou pracovat v „nezisku“. A velice často jsou to lidé, kteří by se stejně dobře uplatnili i v komerční sféře. Ale jestli stoupá zájem o práci v nevládních organizacích, to nedovedu posoudit.

Kam kráčíš, technologický pokroku?

Součástí vaší práce je i program LIFEtool, kde půjčujete přístroje a učíte s nimi pracovat lidi, kteří mají nějakou komunikační bariéru. Ať již jsou to hendikepovaní nebo senioři. Jak se na rozvoj technologií v horizontu těch let koukáte?

Posunulo se to neuvěřitelným způsobem. Naprostou revoluci způsobily tablety. Speciálně iPad vyřadil spoustu mechanických pomůcek. Dalším příkladem jsou například zařízení, která umožňují ovládat počítač očima. Tam už máme k dispozici několikátou generaci této technologie. Ze začátku to vypadalo jako taková velká škatule, dnes je to malá destička, která se umístí nahoru na počítač, tam kde bývá webkamera. Ministerstvo práce a sociálních věcí má ve svých koncepčních materiálech, že chce zapojovat více asistivní technologie v oblasti sociálních služeb. Ale myslím si, že to na svůj „boom“ ještě čeká.

S moderními technologiemi jdou ruku v ruce i sociální sítě. Jak jich ve vašem středisku využíváte vy? 

Začínali jsme velice skromně, náš facebookový profil měl zpočátku jen čtyři sledující. Nedávno jsme spojili náš střediskový profil s celo-diakonickým profilem a ten už je veden na profesionální úrovni. V okamžiku před sloučením s centrálním profilem jsme měli přes šest set sledovatelů. Nedávno jsme si též zřídili profil na Instagramu.

A považujete tedy sociální sítě za užitečný nástroj?

Myslím si, že sociální sítě úplně odstavily webové stránky. Dokud nebyly sociální sítě, tak se všechno komunikovalo přes webové stránky, což je z dnešního pohledu neuvěřitelně těžkopádné. V tom jsou sociální sítě jednoduché a přístupné téměř všem. Má to samozřejmě i svá negativa. Diskuse pod příspěvky bývají dost divoké, to ale naštěstí neplatí o našem facebookovém profilu. Tam naprosto převažuje souznění.

Češi a neziskovky

Za těch osm let působení ve středisku máte skrz svou práci možnost s odstupem vnímat i širší společenský kontext. Vidíte například posun v české společnosti ve vztahu k charitě a neziskovým organizacím?

Hodně je to vidět na tématu migrace, kterým se zabývá jeden z našich programů. Začalo to, když politická strana Úsvit přímé demokracie vyrukovala s plakáty s hesly „Práci našim lidem, ne migrantům“. To bylo ještě před migrační krizí. Bylo to pomyslné překročení nějaké meze, která ve společnosti fungovala jako hranice slušnosti. Tohle Okamura úplně roztrhal.  V té naší církevní a diakonické bublině je naštěstí práce s migranty vnímána jako důležitá. Ve vnějším světě to tak není.

Daří se vám třeba měnit názory lidí z toho vnějšího světa?

Dobře to funguje v osobních setkáních. Mám zkušenost, že když se i mírně skeptického člověka podařilo seznámit s příběhem nějakého konkrétního člověka, tak ledy tály. Lidé viděli, že na druhé straně je úplně normální člověk s běžnými starostmi, které řeší každý z nás. 

Teď to vypadá velmi optimisticky. Řekl byste tedy, že situace ve vnímání českou veřejností je přeci jen lepší?

Když to vezmeme z pohledu tohoto tématu migrace anebo vůbec pozice neziskových organizací, tak to se spíš horší. Některými politiky jsou neziskovky vnímány jako pijavice přisáté na státní rozpočet. Na druhé straně je poctivé říci, že finanční podpora sociálním službám od státu setrvale roste. Myslím si, že většina organizací může dělat svou práci v relativním klidu.   

Závěrem mi jen zbývá se zeptat: jaké jsou vaše plány a přání do budoucna?

Chceme zachovat, a pokud možno i dále rozšiřovat, všechny naše programy a služby. Máme ale před sebou také období, kdy se budeme muset naučit žít s tím, jak hodně jsme v poměrně krátkém čase vyrostli.

 

Pro SCPS se ptala Tereza Poláková