Žárlivost jako forma násilí
„Na žárlivost je někdy pohlíženo jako na pozitivní vyjádření toho, že nám na druhém záleží a nechceme o něj přijít. Do určité míry tomu tak je, dokonce může být přiměřená míra žárlivost pro vztahy zdravá. Ale po překročení určité hranice žárlivost vztah naopak silně narušuje, dokonce můžeme její projevy označit za formu násilí.“ říká psycholog a psychoterapeut Václav Chytrý, se kterým jsme hovořili právě o žárlivosti ve vztazích.
Co to vlastně žárlivost je? Čím se projevuje?
Jde o záporný emoční stav vznikající z pocitu nejistoty či obav ze ztráty sebeúcty nebo blízké osoby, nejčastěji partnera nebo partnerky. Ale žárlit můžeme v podstatě na kohokoli nebo cokoli. Ve vnitřním světě člověka se projevuje jako nepříjemný pocit úzkosti, strachu nebo vzteku. Je přirozené, že se daný člověk snaží tyto prožitky zmírnit či odstranit. U většiny lidí se to podaří zdravým způsobem – druhý nás obejme, ubezpečí, uvědomíme si, že nám opuštění či konec vztahu nehrozí. Problém nastává ve chvíli, kdy úzkost přetrvává. Dotyčný se ji pak snaží odstranit nezdravými a destruktivními způsoby – zajistit si trvání vztahu tím, že druhého kontroluje, omezuje, vyčítá mu různé věci, podezřívá ho, obviňuje, nedůvěřuje apod.
A to už je násilí?
Ano. Když se řekne násilí, tak si většina z nás představí jeho fyzickou formu, tedy bití, mlácení, facky, škrcení apod. Ale násilí má i jiné formy, v tomto případě jde o jeho psychickou, verbální nebo sociální formu. Pokud například kontrola partnera probíhá delší dobu a je intenzivní, můžeme o ní hovořit jako o násilném aktu vůči druhému. Obecně jde u partnerského násilí o získání nadvlády či moci nad životem druhého. Někdy je toho dosahováno fyzicky, jindy verbálně. Žárlení je ale záludnější, protože mnohdy nemusí být na první pohled rozpoznatelné (na rozdíl od fyzického násilí). Ne vždy se žárlivost projevuje velkými hádkami, nedůvěrou, křikem, výčitkami nebo prohlížením partnerova mobilu či sociálních sítí. V tom je ona záludnost, mnohdy jde o skrytou kontrolu, pasivní agresi, citové vydírání. Druhý si vůbec nemusí uvědomit, že je v mnohém omezován. Dotyčný má často navíc tendence své chování obhajovat a vydávat ho za projevy lásky, zájmu a náklonosti. „Miluju tě, chci být pořád s tebou, proto tě nikam nepustím. Vždyť já to všechno dělám jenom z lásky k tobě!“
Říkáte, že existuje hranice mezi zdravou a nezdravou žárlivostí. Kde se nachází, jak ji můžeme poznat?
Je náročné tuto hranici popsat obecně, protože každý člověk ji má položenou trochu jinde, v každém vztahu může míra zdravé vzájemné žárlivosti ležet v jiném bodě. Napadají mě ale dva faktory, o které bychom se mohli opřít. Prvním je spokojenost druhého partnera. Pokud daná míra žárlivosti druhému nevadí, je s ní spokojený, nebo mu tato „pozornost“ dokonce dělá dobře, pak může být vše v pořádku. Druhým faktorem je opodstatněnost žárlení, její konkrétnost. Zkusím to uvést na příkladu. Pokud moje manželka pojede sama s partou kamarádů mužského pohlaví na týden k moři, pak je moje zažívaná úzkost nejspíše opodstatněná. A rozhodně nemusí jít o obavy z její nevěry, mohu jí v tomto směru plně důvěřovat. Může jít ale o strach, že budou její kamarádi v něčem lepší než já. Ve srovnání s nimi v určitých oblastech v manželčiných očích „prohraji“ nebo ztratím úctu a respekt. V tomto případě je tedy má žárlivost konkrétní a nejspíše opodstatněná. Naopak by bylo přinejmenším zvláštní, kdyby ve mně tato situace žádné emoce nevyvolala.
Pokud ale partner žárlí na všechny a stále, vymýšlí si nereálné scénáře, je paranoidní, hledá své soky tam, kde vůbec nejsou, vytváří si různé fantazie, pak můžeme hovořit o překročení zdravé míry. Jedním z podstatných znaků, jak poznat nezdravou žárlivost, je i náhled dotyčné osoby. Patologicky žárlivý člověk svou žárlivost nevidí, není schopen si ji přiznat a často veškerou vinu hází na partnera. Ten je pro něj totiž v danou chvíli (domnělým) zdrojem jeho úzkosti.
Zmínil jste, že za žárlivostí stojí vnitřní pocit nejistoty a úzkosti. Jak tomu rozumět?
V pozadí bývá strach, že o druhého přijdu, ztratím ho a zůstanu sám. Tyto obavy často plynou z pocitu méněcennosti. Jinými slovy je daný člověk v hloubi duše přesvědčený, že za nic nestojí, nezaslouží si být s někým ve vztahu, má o sobě pochybnosti, může mít pocity nemilovatelnosti apod. To vše vytváří právě onu zmiňovanou úzkost, tedy nepřetržitý strach ze ztráty. Dotyčný se pak logicky snaží si druhého co nejvíce připoutat, aby zajistil, že o něj nepřijde. Chce druhého vlastnit. Problémem je, že silná kontrola či výčitky nepomáhají prožívanou úzkost snížit a dotyčný se snaží kontrolovat a omezovat druhého více a více. V tomto je žárlivost podobná závislosti. Dotyčný začíná na malých dávkách, které postupně zvyšuje a zvyšuje, aniž by došel výsledného uspokojení (tj. snížení strachu nebo nabytí důvěry v druhého).
Paradoxní v životě žárlivých lidí je, že jejich velká snaha zamezit ztrátě blízké osoby často právě ke ztrátě vede. Druhý kvůli žárliveckým projevům ze vztahu odchází. Tím se ovšem dotyčnému potvrzuje jeho „bludná“ představa a z celé situace se stává začarovaný kruh. V dalším vztahu bude pod tíhou ještě většího strachu žárlit ještě více. „Když se budu snažit (= žárlit) ještě více, třeba mě další partner neopustí.“
Je to něco, s čím se člověk rodí nebo se tyto pocity vytváří až v průběhu života?
Žárlivost je přirozený pocit, přítomný už u dětí. Přání nepřijít o lásku blízké osoby a související obava, když by k tomu dojít mělo, je něco zcela lidského, normálního a nejspíše i vrozeného. Jako malé děti jsme existenčně závislí na přítomnosti pečujících osob a strach z jejich ztráty, resp. našeho nepřežití, je tak zcela přirozený. Bavíme-li se ale o patologické žárlivosti, tak ta vzniká až v průběhu života. Příčin může být samozřejmě více. Může plynout z raných dětských pocitů méněcennosti, nemilovatelnosti. Například když je jedno dítě rodiči silně upřednostňováno, dostává nepoměrně více lásky, druhé pak žárlí a může se v něm vyvinout jádrový pocit, který si nese celý život. Stejně tak děti, které vyrůstají bez rodičů, mohou mít v dospělosti silnou potřebu si jejich absenci kompenzovat. Snaží se si jakoukoli blízkou osobu k sobě připoutat, ať to stojí, co to stojí. Dále může být v pozadí rodinný scénář, ve kterém dítě vyrůstá: „Svět je nebezpečné místo, vše okolo je ohrožující, nikomu se nedá věřit…“. Když se ptáme na nejčastější zdroje žárlivosti, ptáme se vlastně na otázku, proč se člověk cítí méněcenný nebo silně ohrožený.
Nesmíme ještě zapomenout i na vážnější psychiatrická onemocnění, například na paranoidní poruchu osobnosti nebo schizofrenii, jejíž součástí bývají právě paranoidní žárlivecká přesvědčení.
Jakým způsobem lze na žárlivosti v terapii pracovat?
Přístupů k práci s tímto tématem je samozřejmě více. Myslím si, že je důležité si na prvním místě uvědomit, že zmiňované pocity a prožitky si daný člověk nevybral. Jejich prožívání je dlouhodobým utrpením. Člověk má obrovský strach ze ztráty blízké osoby, je si nejistý sám sebou, může si připadat nemilovaný a neschopný. Byť navenek může působit jinak. Cílem tedy není odsoudit ho za jeho činy vůči partnerovi, ale pomoci mu tyto pocity vůči sobě a okolí změnit. Společně tak pracujeme na zmíněných pocitech méněcennosti, na vytvoření zdravého sebepojetí, sebevědomí, získání přesvědčení, že je hodný lásky.
Dále se společně s klienty snažím nacházet mechanismy, jak zvládat akutní prožívané napětí. Jinými slovy, jak se nesnažit úzkost redukovat pomocí ovládnutí druhého, ale pomocí jiných zdravých nástrojů, které nebudou zasahovat do svobody a autonomie partnera. V tomto směru je práce se žárlivostí podobná práci s agresí. Je normální cítit někdy zlobu, vztek nebo žárlit. Ale není v pořádku, aby daný člověk kvůli těmto pocitům omezoval nebo zraňoval své blízké. Fyzicky, psychicky či jakýmkoli jiným způsobem.